Soud může ve smyslu ustanovení § 31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení na návrh některé ze stran zrušit rozhodčí nález, zjistí-li, že jsou tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které účastník nemohl bez své viny použít v původním (rozhodčím) řízení, a to za předpokladu, že tyto mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Musí jít o skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které v době řízení existovaly, avšak účastník se o nich nevěděl a ani vědět nemohl, a které by bylo možno v řízení před rozhodcem provést. Současně musí jít o „okolnosti“ zcela nové, které v řízení nevyšly najevo ani v souvislosti s tvrzením stran či v souvislosti s jinými důkazy, které byly v rozhodčím řízení provedeny.

Jakkoli je dokazování v rozhodčím řízení – oproti úpravě obsažené v občanském soudním řádu – modifikováno ustanovením § 20 zákona o rozhodčím řízení, není pochyb o tom, že i zde se uplatní ustanovení § 125 o. s. ř. (viz ustanovení § 30 zákona o rozhodčím řízení), podle něhož za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci.

Byť je v této souvislosti v posuzované věci zřejmé, že je nutno rozlišovat mezi skutkovými tvrzeními, na nichž – mimo jiné – M. V. mladší (a další žalovaní) vybudoval svou procesní obranu v rozhodčím řízení a mezi listinou (prohlášením), v němž jmenovaný popsal okolnosti podpisu směnky odlišně, nelze přehlédnout, že v obou případech nejde o nic jiného, než o ničím neodůvodněnou a nijak nevysvětlenou změnu popisu skutkového děje jmenovaným. Taková „změna skutkových tvrzení“ přitom sama o sobě bez dalšího nemůže přivodit příznivější rozhodnutí ve věci ve vztahu k účastníku – žalobci ve sporu o zrušení rozhodčího nálezu [§ 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] - srov. mutatis mutandis 21 Cdo 731/2006.

Dospěl-li odvolací soud k závěru opačnému a na základě pouhého prohlášení jednoho ze žalovaných v rozhodčím řízení dovodil naplnění podmínek pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení § 31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení, aniž dotyčného k okolnostem a důvodům, pro které změnil skutkovou verzi, jako svědka (§ 126 o. s. ř.) vyslechl (při respektování případných omezení vyplývajících z ustanovení § 119a a § 205a o. s. ř.) a následně posoudil věrohodnost „nové“ verze ve vztahu k verzi původní (v tomto směru by měl soud postupovat obdobně jako v případě, kdy rozhodnutí v původním řízení bylo přijato s ohledem na výpověď svědka, který se následně „přiznal“ ke lži; při rozhodování o žalobě o obnovu řízení by soud musel svědka „nově“ vyslechnout a vyhodnotit důvody, pro které výpověď změnil), je jeho právní posouzení věci nesprávné.