I. Stranám rozhodčího řízení (rozhodcům) je umožněno disponovat s procesními pravidly týkajícími se postupu v řízení od okamžiku jeho zahájení do okamžiku ukončení rozhodčího řízení. Do okruhu procesních otázek, jejichž úprava je v dispozici stran (rozhodců), proto zásadně nepatří doručování rozhodnutí.

II. Rozsah „otázek řízení“ ve smyslu § 19 odst. 1, věta druhá zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (resp. totožných pojmů „postup, kterým mají rozhodci vést řízení“ /§ 19 odst. 1, věta první/ a „způsob řízení“ /§ 13 odst. 2, věta druhá/), s nimiž strany (rozhodci) mohou disponovat, není zákonem přímo regulován, pouze je jeho kogentními ustanoveními a ustanoveními, z nichž vyplývají základní zásady českého rozhodčího řízení (viz § 18), vymezen rámec, ve kterém se mohou strany (rozhodci) pohybovat.

Platí, že na otázky, u kterých nebyla možnost dispozice s nimi využita, stejně jako na otázky, které nespadají do uvedeného rámce, je nutné aplikovat v souladu s § 30 zákona č. 216/1994 Sb. přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. To znamená, že ustanovení občanského soudního řádu nelze užít mechanicky tam, kde strany, rozhodci či zákon č. 216/1994 Sb. mlčí, nýbrž že při této aplikaci je nutné zohlednit zásady, na nichž je rozhodčí řízení vystavěno (zásadu rovnosti stran zahrnující povinnost poskytnout jim plnou příležitost k uplatnění práv, zásadu dispoziční, zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení, zásadu projednací, zásadu volného hodnocení důkazů, zásadu neformálnosti vedení řízení).

III. Strany si mohou zvolit v rozhodčí smlouvě příslušnost stálého rozhodčího soudu, aniž by se podrobily jeho řádu (§ 13 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb.), či zvolit variantu řízení u příležitostného rozhodce a pro procesní pravidla odkázat na řád stálého rozhodčího soudu.