I. Vztah zákona o rozhodčím řízení a občanského soudního řádu je upraven § 30 zákona o rozhodčím řízení, podle kterého nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Z použití termínu „přiměřeně“ vyplývá, že rozhodčí řízení nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jeho jednotlivá ustanovení nelze použít v rozhodčím řízení mechanicky. Ono přiměřené znamená především zohlednění obecných zásad, na nichž stojí české rozhodčí řízení, to znamená použití norem občanského soudního řádu pod obecným rámcem zásad českého rozhodčího řízení (tak např. zákon o rozhodčím řízení nestanoví náležitosti rozhodčího nálezu, je proto nutno přiměřeně použít § 157 o. s. ř., není vyloučen ani mezitímní ani částečný rozhodčí nález).

II. Vzhledem k tomu, že zákon o rozhodčím řízení zásadu rovnosti stran, zakotvenou v jeho § 19 odst. 2, nikterak nerozvádí stanovením konkrétních práv účastníků rozhodčího řízení, je nutno podle § 30 zákona o rozhodčím řízení použít přiměřeně příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Zmíněná rovnost účastníků řízení je v občanském soudním řádu realizována mj. stanovením zásady předvídatelností rozhodnutí soudu, k jejímuž naplnění slouží i poučovací povinnost soudu podle § 118a o. s. ř.

Pokud v dané věci rozhodčí soud posuzoval uplatněný nárok jako plnění ze smlouvy o vyrovnání tak, jak byl uplatněn v žalobě, a teprve do svého rozhodnutí promítl svůj právní názor o existenci nároku na náhradu škody vzniklé v důsledku neplatnosti uvedené smlouvy o vyrovnání, pak se jedná o nárok zcela odlišný od plnění ze smlouvy, to znamená nárok, který nebyl v rozhodčím řízení ani tvrzen, ani prokazován. Rozhodčí soud tak evidentně rozhodl o nároku, který nebyl v řízení uplatňován a prokazován. Odvolací soud proto podle závěru Nejvyššího soudu nepochybil, pokud shledal důvody pro zrušení nálezu rozhodčího soudu stanovené v § 31 písm. e) a f) zákona o rozhodčím řízení.